o (ne)řízení jedné veřejné instituce

Na výstavu obrazů Zd. Tománka v Jiném café v Uh. Hradišti Podobnost čistě náhodná reagovala sloupkem v týdeníku Dobrý den s Kurýrem učitelka SUPŠ paní Uiberlayová (text zde) . Tamtéž pak o týden později vyšla i reakce Tomáše Ježka (text zde) a odpověď moje, kterou zde přímo uvádím:

Chápu, že pro mnohé mohou být v Jiném café vystavené obrazy drsné (nijak však nevybočují z jazyka současného umění). Tvrdím ale, že reagují na skutečnost ještě mnohem drsnější (a rafinovanější). Kdyby autorka sloupku důsledně uplatňovala morálku už na situace, které Zd. Tománka „nasměrovaly“ k takovémuto druhu vyjádření, mohli bychom o tuto část jeho tvorby zůstat ochuzeni. Možná by to byla škoda, jejich výtvarnou úroveň jistě nebudou všichni vnímat stejně, jako paní Uiberlayová. Přestože nejspíš vycházejí z konkrétních situací, jejich sdělení je obecné (a myslím, že silné). Každý divák nese riziko, že se v nějakém obrazu potká s určitou částí „svého já“. Bývá to dobrý podnět k přemýšlení.

Chci také všechny ubezpečit, že neatakujeme školu, jak tvrdí paní Uiberlayová, ale neřády jejího špatného řízení. A to zcela legálními prostředky, neanonymně a bez „splétání osidel“. Morální apely a vzývání rozumu jedné z obránkyň „klidu na práci“ na SUPŠ bych mohl brát vážně, kdybych měl s jejich chováním jiné zkušenosti.

Michal Stránský

„Plachta“ na stěně učebny oboru kamenosochařství. 

MY = přibližně padesátiletý vedoucí oboru Milan Kusenda.
VY = přibližně šestnáctiletí studenti.

Jeden z projevů nových pedagogických přístupů? Nebo něco jiného?

Ředitel SUPŠ zveřejnil stanovisko, které sliboval v článku v DDK z  22. února tohoto roku. Dovolím si k němu několik poznámek.

Stanovisko je zjevně vedeno snahou „uklidnit situaci“ a vytvořit dojem, že vše na SUPŠ je v nejlepším pořádku, nebýt toho, že dva (tři) kverulanti zbytečně kalí vodu. Je to postup pochopitelný, obě strany sporu jsou vleklými tahanicemi nepochybně unaveny. Jenže věci je potřeba důsledně dotahovat do konce. Pan ředitel znovu předvedl to, co jej v mých očích (mimo jiné) diskvalifikuje pro roli vedoucího pracovníka. Obhajuje své působení víceméně obecnými proklamacemi (s mnohými z nich není proč polemizovat). Přímým, argumenty podloženým odpovědím na nepříjemné otázky se však vyhýbá. Těm, kdo si je dovolují pokládat, pak dokáže „zatopit“ v skrytu, za zdmi školy.
Tedy konkrétně, odstavec po odstavci.

• SUPŠ patřila a patří mezi kvalitní školy. Nezpochybňujeme minulost, upozorňujeme však na konkrétní nepravosti v jejím současném vedení. Bylo a je to zásluhou pedagogického sboru, jehož členové vždy dokázali nadřadit společné úsilí nad individuální zájmy. Krásně znějící slova. Jenže skutečnost SUPŠ není tak idylická. Právě střety mnoha individuálních zájmů, které ředitel nedokáže nestranně, věcně a transparentně řešit, jsou jedním z kořenů současného problematického stavu SUPŠ.

• Další odstavec se věnuje uchování, opravám a rozšíření majetku školy. Nikomu nechci upírat zásluhy za skutečně odvedenou práci. Ale: kolik veřejných budov v tomto státě zůstalo za uplynulé dvacetiletí bez opravy? Vím naopak o případech, kdy ředitel o možné další finanční zdroje školy pečuje přinejmenším liknavě, nebo je z neznámých důvodů odmítá.

• Hospodaření školy (…) bylo shledáno bez závad. Nikdo nezpochybňoval „účetnictví“ školy. Rovněž pedagogické výsledky (byly shledány bez závad). Hodně účelový výklad výsledků inspekční zprávy, která se dá číst i tak, že ředitel nepochopitelně stanovil vedoucím oboru pedagogicky i odborně méně zdatného pracovníka (M. Kusendu namísto Zd. Tománka). Velkým úspěchem (…) je schválení nového oboru Multimediální tvorba. Prvním předpokladem úspěchu oboru budou až skutečně kvalifikovaní učitelé. Zatím o nich nevíme nic. O úspěších školy… Studentům a jejich pedagogům úspěch na soutěžích a výstavách upřímně přeju. Se stavem řízení školy však souvisí okrajově, protože stojí zejména na individuálním talentu a úsilí.

• Dále se pan ředitel opírá o katalog k 70. výročí školy a pochvalné vyjádření uznávaného ilustrátora Borise Jirků. Katalog bohužel neobsahuje téměř žádné původní texty, jaké by si výročí zasloužilo, zato je v něm řada věcných i typografických chyb. Názor Borise Jirků respektuju, ale zejména v případě (užité) grafiky bych s ním dokázal polemizovat.

• Závěrem se pan Pospíšil zmiňuje také o schopnosti sebereflexe a spolupráce jako pedagogické dovednosti. Další krásná obecná proklamace, která však neříká nic o stavu na SUPŠ. Jsem přesvědčený, že nezaujatý pohled by ukázal mnohem méně černobílý obrázek, než jaký se ředitel snaží vyvolat. Ten ředitel, který na žádost učitelky o nahlédnutí do autoevaluační zprávy školy (což je jedna z forem „kolektivní sebereflexe“) reaguje podrážděným: „Co tím sleduješ?!“ a „kartáčem“ v ředitelně.

Mimochodem, Boris Jirků říká v katalogu k 70. výročí školy víc, než citoval pan Pospíšil: I současným studentům bych přál výrazné umělecké osobnosti, protože se domnívám, že dobrý učitel musí být také Mistr. V tom se s Borisem Jirků plně shodujeme a dalo by se říct, že nám vlastně o nic jiného nejde.

Michal Stránský (s vědomím Karly Stránské a Zdeňka Tománka)

Další střípek do mozaiky:

Dostal jsem v listopadu dopis od jedné z učitelek SUPŠ. Všechna čest, byl řádně podepsaný. Dopis obsahoval tři hustě ručně popsané strany plné apelů na moji morálku a „chlapskou čest“ a snažil se mě přesvědčit, že ve věci SUPŠ podléhám neblahému vlivu své nedobré ženy. Končil slovy: Neodpovídej mi na tento dopis, nechci si s tebou dopisovat. (Díky!). Neposlechl jsem.

Dobrý den přeju, xxxx.

Omlouvám se, pokud jsem zapomněl, že jsme si snad kdysi „potykali“. Nemluvili jsme spolu už celá léta, proto raději zůstanu u vykání.

Stejně jako vy jste považovala za svoje právo mně napsat, nemůžete mně upírat právo vám odpovědět. Budu stručný a ubezpečuju vás, že si s vámi také nehodlám dopisovat.

Z vašeho dopisu jsem nabyl dojmu, že z velké části vycházíte z nepodložených smyšlenek. Chci, abyste věděla, že si jsem naprosto jistý, že ve svém sporu s ředitelem vaší školy usiluju o tak „obyčejné“ věci, jako je dodržování pravidel (psaných i nepsaných) nebo otevřená a řádná správa veřejné (vzdělávací!) instituce. Vycházím z vlastních zkušeností, z toho, co jsem na vlastní oči viděl či četl, okrajově z informací mé ženy. Vím, že se mohu mýlit v jednotlivostech, o podstatě věci však nepochybuju.

Pro mě je mimo jiné věcí cti nenadávat pokoutně na poměry, ať už ty „velké“ nebo „malé“, ale pokusit se udělat maximum pro jejich nápravu. Že mě za to nebudou mít všichni rádi, s tím počítám.

S pozdravem

Michal Stránský

Včera, 22. února 2010, vyšel v regionálním deníku Dobrý den s Kurýrem pod poněkud revolverovým titulkem Dva kantoři žádají „hlavu“ ředitele! článek o „naší kauze“. Chci se k němu teď začerstva alespoň ve stručnosti vrátit.

Tlak a nátlak

Pan Pospíšil, ředitel SUPŠ, se do článku písemně vyjádřil takto: „Škola a osoba ředitele je v posledním období vystavena velmi tvrdému, neoprávněnému nátlaku dvou zaměstnanců školy.“

Je-li někdo vystavován tlaku z „naší strany“, není to „škola“, ale ředitel, který ji podle nás špatně řídí. Ač nám to mnozí nechtějí věřit, my nebojujeme proti škole, ale podle svého přesvědčení bojujeme za (řádně vedenou a spravovanou) hradišťskou SUPŠ.

Považuje snad pan Pospíšil za neoprávněný nátlak třeba to, že byl přistižen při pokusu falšovat volby Školské rady? To, že byl učitelkou požádán o nahlédnutí do dokumentu zvaného Autoevaluace (!) školy? To, že byl žádán, aby zrušil své rozhodnutí o sesazení Zd. Tománka z pozice vedoucího oboru, které je podle signatářů petice špatné a postrádá řádné zdůvodnění? Je velmi tvrdým a neoprávněným nátlakem, když zaměstnanci po vyčerpání ostatních možností napíší stížnost ke zřizovateli? Považuje snad pan Pospíšil hradišťskou SUPŠ za svůj nedotknutelný soukromý majetek, že se k jeho činnosti podle něj nesmí nikdo kriticky veřejně vyjadřovat?

Nátlak používá pan Pospíšil (a mnozí kolegové) vůči Zd. Tománkovi a mé ženě. Je to nátlak nevybíravý, setrvalý, sestávající z mnoha drobných i větších kroků, které při pohledu z dálky na nezasvěceného často působí jako malicherné drobnosti, takové „Slovácko sa súdí“. Věřte ale, že k zasmání to je jen z velkého odstupu. Do arzenálu patří zadržování informací, odmítání jakékoliv komunikace, anonymní dopisy, účelové uplatňování pravidel a předpisů…

Zpráva ČŠI jako klacek k mlácení stěžovatele

Dále se pan Pospíšil ohání zprávou České školní inspekce. O tom, jak jsou pravidla její činnosti nastavena, podrobněji třeba někdy jindy. Teď jen ve zkratce: ČŠI přišla na SUPŠ dlouho předem ohlášena a zabývala se převážně kontrolou písemných dokumentů (na jejichž uvedení do pořádku a „dovýrobu“ mělo vedení školy několik týdnů). Inspekce přesto opatrným úředním jazykem potvrdila pochybnosti o odborné kvalitě výuky nového vedoucího oboru kamenosochařství ve srovnání se Zd. Tománkem.

Pan Pospíšil neopomíná zdůraznit, že zpráva školu za některé činnosti dokonce chválila. Zprávu jsem studoval poctivě a tak si jsem celkem jistý, že mezi těch několik pochval patří i oblast získávání mimorozpočtových finančních zdrojů. Tři čtvrtiny toho, čím se ředitel může v této oblasti zaštiťovat, odedřela učitelka Stránská, které by se teď tak rád zbavil, protože „nedrží hubu a krok“.

Zpráva ČŠI v sobě skrývá celou řadu dalších zajímavých témat a rozporů (s realitou). Potvrdilo se, co jsme slyšeli od mnohých, totiž že absurdní scénář funguje pokaždé skoro stejně: Učitel/ka poté, co už nevidí jinou cestu, sebere odvahu podstoupit martýrium a podá stížnost. Školní inspekce provede šetření a většinou nezjistí žádné zásadnější problémy (jde přece hlavně „po papírech“). Její zpráva se pak stává pomyslným klackem k mlácení osoby, která si dovolila nesouhlasit. Celý tento „mechanismus zpětné vazby“ platíme z našich daní. Líbí se vám to?

. . .

Abych skončil něčím nadějným: Pokud najdu čas, rád později popíšu některé konkrétní momenty doposud velmi pozitivní zkušenosti s prací pana redaktora Čecha.

15. ledna 2010 vyšel ve Slováckém Deníku vedle příspěvku o přijímačkách na SUPŠ i sloupek divizního šéfredaktora M. Nevyjela. Končil otázkou: A co vy, Hradišťané? Co všechno víte o vaší UMPRUM???

Nedalo mně to a pokusil jsem se odpovědět. Nějakou dobu se nic nedělo, po mém telefonátu a jednom upomenutí došlo na mailovou „debatu“, z níž vyplynulo mimo jiné, že o můj příspěvek pan šéfredaktor nemá zájem. Nezbývá, než abych si jej „vydal“ sám:

K sloupku ve SN ze dne 15.1. 2010

Vážený pane šéfredaktore,
nejsem pravidelným čtenářem vašich novin a tak jsem jen šťastnou shodou okolností četl váš páteční sloupek. Doufám, že jste svoji otázku v závěru myslel upřímně a proto si dovoluju napsat pár řádek na téma, co všechno jako Hradišťan (třebaže přestěhovaný do Starého Města), vím o „naší“ UMPRUM. Předem uvádím, že jako manžel učitelky působící na SUPŠ někdy od poloviny 90. let asi nepředstavuju většinového čtenáře. Mojí hlavní obživou je navíc užitá grafika a donedávna i lektorská a trenérská činnost v oblasti budování, vedení a rozvoje pracovních týmů. Dost „nešťastná“ kombinace na to, abych mohl na dění na SUPŠ nahlížet příliš shovívavě (léta jsem se o to snažil, ale pohár přetekl). Přesto věřím, že ani za těchto okolností mně nebude upřeno na vaši otázku odpovědět.
Hradišťská „Umprumka“ je škola se zajímavou a snad i úctyhodnou minulostí, kterou prošla řada osobností, jež se později prosadily ve výtvarném dění, a to nejen u nás. Je to škola lehce opředená legendami, která je významnou součástí atmosféry našeho města. A je to také škola, o které toto všechno může snadno přestat platit. Protože žít jen z minulého věhlasu nejde a o ten budoucí je zde podle mě špatně postaráno. Pro takové tvrzení mám řadu argumentů, které se snažím uplatňovat na patřičných místech. Tady se omezím jen na tři ilustrativní příklady.

• Koncem minulého školního roku byl z místa vedoucího oboru odvolán Zdeněk Tománek, jedna z nemnoha zbylých výrazných osobností na škole. „Sesazen“ byl poté, co žádal nápravu, když se ukázalo, že nový učitel Milan Kusenda nezvládá základní řemeslné postupy, které by měl učit. Odpovědí ředitele bylo jmenování M. Kusendy novým vedoucím oboru. Poté, co i školní inspekce potvrdila jeho „kvalitativně nižší úroveň“ (ve srovnání se Z. Tománkem), bylo ředitelem navrženo (a zřizovatelem přijato) „opatření“ – pan Kusenda se bude jezdit „doučovat“ do škol v Českém Krumlově a Hořicích (bude si tyto cesty hradit sám, bude je konat ve svém volném čase?). Zdůvodnění, která ředitel pro tento svůj personální krok oficiálně uvádí, jsou podle mě vágní a rozporuplná, navíc jsem přesvědčen, že pravé důvody leží úplně jinde. Shrnuto: Respektovaný odborník s dobrými výsledky (např. vysoké procento absolventů přijatých na umělecké vysoké školy) byl nahrazen člověkem, který dostatečně neovládá řemeslo a o jehož kvalitách je přesvědčen ředitel a jemu věrní, ale jinak je těžké o nich něco zjistit (zkuste najít na internetu něco o práci M. Kusendy).
• Míru otevřenosti a komunikace školy s žáky a jejich rodiči ilustruje volba Školské rady (ŠR). Ředitel na podzim roku 2008 patrně zapomněl (?) na povinnost zvolit novou ŠR. Pokusil se tedy její volby narychlo jaksi „ušmudlat“. Když byl přistižen, vše se ututlalo jako administrativní pochybení a volby musely být vyhlášeny znovu, alespoň formálně podle pravidel. Zástupkyně rodičů a studentů do ŠR pak byla zvolena 12 hlasy z 21 zúčastněných voličů (škola v té době měla okolo 240 studujících). Mám děti na dvou jiných školách, tam by takovýto přístup ke ŠR byl myslím nepředstavitelný.
• Škola na podzim 2009 oslavila 70 let od svého založení. Toto výročí se bohužel nestalo podnětem k důkladnému zamyšlení nad kořeny, současným stavem a směřováním školy (nebo mně něco uniklo)? Katalog vydaný k výročí obsahuje minimum původních textů. Zato je plný typografických (i věcných) chyb, což by se možná dalo odpustit jiné střední škole, ale stěží té, kde se mají vyučovat budoucí odborníci na užitou grafiku.

Kolektiv učitelů SUPŠ vnímám jako do značné míry do sebe zahleděný, se sebou spokojený organismus, kde se nedaří věcným debatám a tříbení názorů, ale o to víc zákulisním řečem a pomluvám, kde hybatelem je příliš často závist namísto potřeby a úsilí sám něco dokázat. Takový stav je podle mě především důsledkem špatného vedení. Jan Pospíšil školu řídí už bezmála dvacet let a obávám se, že na svém místě hodlá setrvat až do důchodu. Což je pro SUPŠ myslím neradostná vyhlídka. Nechci další léta z daní přispívat na plat a odměny ředitele, který (například) neumí odpovědět na dopis nebo vydat jasné písemné pokyny svým podřízeným. Říkám to i s vědomím, že většině učitelů SUPŠ současný stav, soudě podle jejich postojů, patrně vyhovuje (nebo se s ním zkrátka smiřují). A studenti (nebo jejich rodiče) jsou k podobě školy buď lhostejní, nebo se bojí dostatečně důrazně ozvat.
Tak tedy vidím hradišťskou SUPŠ já. Možná se v některých detailech mýlím, to ale nemůže být důvodem, abych se nepokusil věci pojmenovat bez příkras.
Michal Stránský

Proč se stydět za angažovaný nadpis, že :- ). Přijďte se podívat ve středu 17. února v 17 hodin do Jiného kafé v Uherském Hradišti.

Aby rozsah zůstal k přečtení, podám tento příběh vědomě zjednodušeně. Nechytejte mě prosím v jednotlivostech za slovo, za hlavními obrysy si stojím.

• Začátkem školního roku 2008/9 bylo třeba přijmout na obor kamenosochařství nového učitele. Dlouholetý (a myslím i kvalitní a úspěšný) vedoucí ZT měl svůj tip, ale žádal vypsat na místo konkurs. Ten proběhl velmi „přibližným“ způsobem a ředitel na jeho základě rozhodl, že novým pracovníkem se stane MK, ačkoliv ZT k němu měl zásadní výhrady.
• MK měl být přijat „na zkoušku“, ale na toto své slovo ředitel brzy zapomněl (pokud ho vůbec myslel vážně). Koncem školního roku vedoucí oboru ZT písemně upozornil ředitele na základní řemeslné nedostatky MK v oblastech, které MK vyučuje (nehodnotil „výtvarný názor“, psal výhradně o řemesle), a žádal nápravu stavu.
• Výsledkem bylo, že ředitel poté, co celou záležitost prozkoumal, v poslední den školního roku ZT sesadil z místa vedoucího, aby ho nahradil – hádejte kým?! Své rozhodnutí zdůvodnil krom krkolomných myšlenkový konstrukcí tím, že všichni si hlavně přejí klid na práci a ten nastane, když se z MK stane vedoucí oboru.
• Proti sesazení ZT vznikla velmi rychle skupina na facebooku , do které se přihlásilo kolem 180 lidí, převážně bývalých i současných studentů školy. Vznikla také petice , kterou podepsalo něco kolem 80 lidí. Na petici ředitel reagoval dopisem petičnímu výboru, kde problém převedl do dost nevkusné osobní roviny.
• ZT podal proti postupu ředitele stížnost ke zřizovateli (odbor školství Krajského úřadu ve Zlíně), na jejím základě ve škole proběhla kontrola České školní inspekce. Ta konstatovala opatrným úředním jazykem, ale zcela jasně, že MK je v oboru, který vyučuje, pedagogicky i odborně na nižší úrovni než ZT. Zřizovatel však před vánoci 2009 věc uzavřel s tím, že se spokojil s opatřením navrženým ředitelem: MK se bude jezdit doučovat to, co má sám učit, do Českého Krumlova a Hořic (obávám se, že na náklady daňových poplatníků).

Tolik hlavní linka příběhu. O působení MK ve funkci vedoucího oboru snad někdy příště.

Myslím, že by všechny studenty (a jejich rodiče možná ještě více) mohla zaujmout malá exkurze do způsobu myšlení lidí, kteří se podílejí na formování jejich dětí (záměrně se vyhýbám slovu učitel, toho si pořád dost považuju). V září 2009 na „zjitřelou situaci“ reagoval patrně kolektivní orgán jisté části zaměstnanců SUPŠ pod krycím jménem Jiřina anonymními dopisy vyvěšenými na nástěnce ve sborovně školy. Pro jistotu: „Jiřina“ své psaní myslí jako sžíravou ironii. To je na jejích příspěvcích vlastně nejpikantnější.

Dopis první, vyvěšený 23. září 2009:

K němu tolik: Jiřino, díky, sám bych si to tak otevřeně napsat nedovolil, ale mluvíš mně z duše (bez nadsázky).

Dopis druhý, vyvěšený 24. září 2009:

Ano, baže poznávám citace z mého dopisu, nebylo snad třeba je ještě podtrhávat. Představa, že autor(ři) tohoto díla předává(ají) své životní zkušenosti „ve stylu SOLO Lipník“ mladším a ještě jsou za to placeni, je pro mě až děsivá.

Ano, dobrá Školská rada může nepochybně (mimo jiné) hrát významnou roli také jako prvek veřejné kontroly nad veřejnou institucí, jakou škola je. Může, pokud se k ní nepřistupuje takovým způsobem, jako na hradišťské SUPŠ.

Ředitel Pospíšil na podzim roku 2008 na povinnost zvolit novou ŠR patrně zapomněl (?). Pokusil se tedy její volby narychlo jaksi „ušmudlat“. Když byl přistižen, vše se ututlalo jako administrativní pochybení a volby musely být vyhlášeny znovu, alespoň formálně podle pravidel. Zástupkyně rodičů a studentů do ŠR pak byla zvolena 12 hlasy z 21 zúčastněných voličů (škola v té době měla okolo 240 studujících). Mám děti na dvou jiných školách, tam by takovýto přístup ke ŠR byl myslím nepředstavitelný.

Není se pak co divit, že podněty zasílané Školské radě SUPŠ se od ní odrážejí jak od trampolíny potažené alibismem a oddaností panu řediteli, vše samozřejmě s odkazem na jakési předpisy a pravidla, která si ovšem radní vykládají velmi účelově.

Zástupce zřizovatele do ŠR (který není volen, ale zřizovatelem jmenován) navrhl ředitel Pospíšil. Jde o ředitele hradišťského Klubu kultury Antonína Macha. Jeho pracovních kvalit se nehodlám nijak dotknout, neumím je posoudit. Ale fakt, že jsou s panem Pospíšilem dobří známí (a sousedi) se na jeho činnosti v čele ŠR SUPŠ podle mého mínění projevuje až příliš okatě (sám jsem přitom zvyklý, že pokud jde o práci, s přáteli si navzájem „nic nedarujeme“ snadno…).

Rád bych do této sekce brzy zařadil konkrétní příklady, které ilustrují práci ŠR. Snad to zvládnu v dohledné době.