o (ne)řízení jedné veřejné instituce

Včera, 22. února 2010, vyšel v regionálním deníku Dobrý den s Kurýrem pod poněkud revolverovým titulkem Dva kantoři žádají „hlavu“ ředitele! článek o „naší kauze“. Chci se k němu teď začerstva alespoň ve stručnosti vrátit.

Tlak a nátlak

Pan Pospíšil, ředitel SUPŠ, se do článku písemně vyjádřil takto: „Škola a osoba ředitele je v posledním období vystavena velmi tvrdému, neoprávněnému nátlaku dvou zaměstnanců školy.“

Je-li někdo vystavován tlaku z „naší strany“, není to „škola“, ale ředitel, který ji podle nás špatně řídí. Ač nám to mnozí nechtějí věřit, my nebojujeme proti škole, ale podle svého přesvědčení bojujeme za (řádně vedenou a spravovanou) hradišťskou SUPŠ.

Považuje snad pan Pospíšil za neoprávněný nátlak třeba to, že byl přistižen při pokusu falšovat volby Školské rady? To, že byl učitelkou požádán o nahlédnutí do dokumentu zvaného Autoevaluace (!) školy? To, že byl žádán, aby zrušil své rozhodnutí o sesazení Zd. Tománka z pozice vedoucího oboru, které je podle signatářů petice špatné a postrádá řádné zdůvodnění? Je velmi tvrdým a neoprávněným nátlakem, když zaměstnanci po vyčerpání ostatních možností napíší stížnost ke zřizovateli? Považuje snad pan Pospíšil hradišťskou SUPŠ za svůj nedotknutelný soukromý majetek, že se k jeho činnosti podle něj nesmí nikdo kriticky veřejně vyjadřovat?

Nátlak používá pan Pospíšil (a mnozí kolegové) vůči Zd. Tománkovi a mé ženě. Je to nátlak nevybíravý, setrvalý, sestávající z mnoha drobných i větších kroků, které při pohledu z dálky na nezasvěceného často působí jako malicherné drobnosti, takové „Slovácko sa súdí“. Věřte ale, že k zasmání to je jen z velkého odstupu. Do arzenálu patří zadržování informací, odmítání jakékoliv komunikace, anonymní dopisy, účelové uplatňování pravidel a předpisů…

Zpráva ČŠI jako klacek k mlácení stěžovatele

Dále se pan Pospíšil ohání zprávou České školní inspekce. O tom, jak jsou pravidla její činnosti nastavena, podrobněji třeba někdy jindy. Teď jen ve zkratce: ČŠI přišla na SUPŠ dlouho předem ohlášena a zabývala se převážně kontrolou písemných dokumentů (na jejichž uvedení do pořádku a „dovýrobu“ mělo vedení školy několik týdnů). Inspekce přesto opatrným úředním jazykem potvrdila pochybnosti o odborné kvalitě výuky nového vedoucího oboru kamenosochařství ve srovnání se Zd. Tománkem.

Pan Pospíšil neopomíná zdůraznit, že zpráva školu za některé činnosti dokonce chválila. Zprávu jsem studoval poctivě a tak si jsem celkem jistý, že mezi těch několik pochval patří i oblast získávání mimorozpočtových finančních zdrojů. Tři čtvrtiny toho, čím se ředitel může v této oblasti zaštiťovat, odedřela učitelka Stránská, které by se teď tak rád zbavil, protože „nedrží hubu a krok“.

Zpráva ČŠI v sobě skrývá celou řadu dalších zajímavých témat a rozporů (s realitou). Potvrdilo se, co jsme slyšeli od mnohých, totiž že absurdní scénář funguje pokaždé skoro stejně: Učitel/ka poté, co už nevidí jinou cestu, sebere odvahu podstoupit martýrium a podá stížnost. Školní inspekce provede šetření a většinou nezjistí žádné zásadnější problémy (jde přece hlavně „po papírech“). Její zpráva se pak stává pomyslným klackem k mlácení osoby, která si dovolila nesouhlasit. Celý tento „mechanismus zpětné vazby“ platíme z našich daní. Líbí se vám to?

. . .

Abych skončil něčím nadějným: Pokud najdu čas, rád později popíšu některé konkrétní momenty doposud velmi pozitivní zkušenosti s prací pana redaktora Čecha.

15. ledna 2010 vyšel ve Slováckém Deníku vedle příspěvku o přijímačkách na SUPŠ i sloupek divizního šéfredaktora M. Nevyjela. Končil otázkou: A co vy, Hradišťané? Co všechno víte o vaší UMPRUM???

Nedalo mně to a pokusil jsem se odpovědět. Nějakou dobu se nic nedělo, po mém telefonátu a jednom upomenutí došlo na mailovou „debatu“, z níž vyplynulo mimo jiné, že o můj příspěvek pan šéfredaktor nemá zájem. Nezbývá, než abych si jej „vydal“ sám:

K sloupku ve SN ze dne 15.1. 2010

Vážený pane šéfredaktore,
nejsem pravidelným čtenářem vašich novin a tak jsem jen šťastnou shodou okolností četl váš páteční sloupek. Doufám, že jste svoji otázku v závěru myslel upřímně a proto si dovoluju napsat pár řádek na téma, co všechno jako Hradišťan (třebaže přestěhovaný do Starého Města), vím o „naší“ UMPRUM. Předem uvádím, že jako manžel učitelky působící na SUPŠ někdy od poloviny 90. let asi nepředstavuju většinového čtenáře. Mojí hlavní obživou je navíc užitá grafika a donedávna i lektorská a trenérská činnost v oblasti budování, vedení a rozvoje pracovních týmů. Dost „nešťastná“ kombinace na to, abych mohl na dění na SUPŠ nahlížet příliš shovívavě (léta jsem se o to snažil, ale pohár přetekl). Přesto věřím, že ani za těchto okolností mně nebude upřeno na vaši otázku odpovědět.
Hradišťská „Umprumka“ je škola se zajímavou a snad i úctyhodnou minulostí, kterou prošla řada osobností, jež se později prosadily ve výtvarném dění, a to nejen u nás. Je to škola lehce opředená legendami, která je významnou součástí atmosféry našeho města. A je to také škola, o které toto všechno může snadno přestat platit. Protože žít jen z minulého věhlasu nejde a o ten budoucí je zde podle mě špatně postaráno. Pro takové tvrzení mám řadu argumentů, které se snažím uplatňovat na patřičných místech. Tady se omezím jen na tři ilustrativní příklady.

• Koncem minulého školního roku byl z místa vedoucího oboru odvolán Zdeněk Tománek, jedna z nemnoha zbylých výrazných osobností na škole. „Sesazen“ byl poté, co žádal nápravu, když se ukázalo, že nový učitel Milan Kusenda nezvládá základní řemeslné postupy, které by měl učit. Odpovědí ředitele bylo jmenování M. Kusendy novým vedoucím oboru. Poté, co i školní inspekce potvrdila jeho „kvalitativně nižší úroveň“ (ve srovnání se Z. Tománkem), bylo ředitelem navrženo (a zřizovatelem přijato) „opatření“ – pan Kusenda se bude jezdit „doučovat“ do škol v Českém Krumlově a Hořicích (bude si tyto cesty hradit sám, bude je konat ve svém volném čase?). Zdůvodnění, která ředitel pro tento svůj personální krok oficiálně uvádí, jsou podle mě vágní a rozporuplná, navíc jsem přesvědčen, že pravé důvody leží úplně jinde. Shrnuto: Respektovaný odborník s dobrými výsledky (např. vysoké procento absolventů přijatých na umělecké vysoké školy) byl nahrazen člověkem, který dostatečně neovládá řemeslo a o jehož kvalitách je přesvědčen ředitel a jemu věrní, ale jinak je těžké o nich něco zjistit (zkuste najít na internetu něco o práci M. Kusendy).
• Míru otevřenosti a komunikace školy s žáky a jejich rodiči ilustruje volba Školské rady (ŠR). Ředitel na podzim roku 2008 patrně zapomněl (?) na povinnost zvolit novou ŠR. Pokusil se tedy její volby narychlo jaksi „ušmudlat“. Když byl přistižen, vše se ututlalo jako administrativní pochybení a volby musely být vyhlášeny znovu, alespoň formálně podle pravidel. Zástupkyně rodičů a studentů do ŠR pak byla zvolena 12 hlasy z 21 zúčastněných voličů (škola v té době měla okolo 240 studujících). Mám děti na dvou jiných školách, tam by takovýto přístup ke ŠR byl myslím nepředstavitelný.
• Škola na podzim 2009 oslavila 70 let od svého založení. Toto výročí se bohužel nestalo podnětem k důkladnému zamyšlení nad kořeny, současným stavem a směřováním školy (nebo mně něco uniklo)? Katalog vydaný k výročí obsahuje minimum původních textů. Zato je plný typografických (i věcných) chyb, což by se možná dalo odpustit jiné střední škole, ale stěží té, kde se mají vyučovat budoucí odborníci na užitou grafiku.

Kolektiv učitelů SUPŠ vnímám jako do značné míry do sebe zahleděný, se sebou spokojený organismus, kde se nedaří věcným debatám a tříbení názorů, ale o to víc zákulisním řečem a pomluvám, kde hybatelem je příliš často závist namísto potřeby a úsilí sám něco dokázat. Takový stav je podle mě především důsledkem špatného vedení. Jan Pospíšil školu řídí už bezmála dvacet let a obávám se, že na svém místě hodlá setrvat až do důchodu. Což je pro SUPŠ myslím neradostná vyhlídka. Nechci další léta z daní přispívat na plat a odměny ředitele, který (například) neumí odpovědět na dopis nebo vydat jasné písemné pokyny svým podřízeným. Říkám to i s vědomím, že většině učitelů SUPŠ současný stav, soudě podle jejich postojů, patrně vyhovuje (nebo se s ním zkrátka smiřují). A studenti (nebo jejich rodiče) jsou k podobě školy buď lhostejní, nebo se bojí dostatečně důrazně ozvat.
Tak tedy vidím hradišťskou SUPŠ já. Možná se v některých detailech mýlím, to ale nemůže být důvodem, abych se nepokusil věci pojmenovat bez příkras.
Michal Stránský

Proč se stydět za angažovaný nadpis, že :- ). Přijďte se podívat ve středu 17. února v 17 hodin do Jiného kafé v Uherském Hradišti.