o (ne)řízení jedné veřejné instituce

Další střípek do mozaiky:

Dostal jsem v listopadu dopis od jedné z učitelek SUPŠ. Všechna čest, byl řádně podepsaný. Dopis obsahoval tři hustě ručně popsané strany plné apelů na moji morálku a „chlapskou čest“ a snažil se mě přesvědčit, že ve věci SUPŠ podléhám neblahému vlivu své nedobré ženy. Končil slovy: Neodpovídej mi na tento dopis, nechci si s tebou dopisovat. (Díky!). Neposlechl jsem.

Dobrý den přeju, xxxx.

Omlouvám se, pokud jsem zapomněl, že jsme si snad kdysi „potykali“. Nemluvili jsme spolu už celá léta, proto raději zůstanu u vykání.

Stejně jako vy jste považovala za svoje právo mně napsat, nemůžete mně upírat právo vám odpovědět. Budu stručný a ubezpečuju vás, že si s vámi také nehodlám dopisovat.

Z vašeho dopisu jsem nabyl dojmu, že z velké části vycházíte z nepodložených smyšlenek. Chci, abyste věděla, že si jsem naprosto jistý, že ve svém sporu s ředitelem vaší školy usiluju o tak „obyčejné“ věci, jako je dodržování pravidel (psaných i nepsaných) nebo otevřená a řádná správa veřejné (vzdělávací!) instituce. Vycházím z vlastních zkušeností, z toho, co jsem na vlastní oči viděl či četl, okrajově z informací mé ženy. Vím, že se mohu mýlit v jednotlivostech, o podstatě věci však nepochybuju.

Pro mě je mimo jiné věcí cti nenadávat pokoutně na poměry, ať už ty „velké“ nebo „malé“, ale pokusit se udělat maximum pro jejich nápravu. Že mě za to nebudou mít všichni rádi, s tím počítám.

S pozdravem

Michal Stránský

Uložte si tento článek: Jaggni to!

Trackback na tento článek | Přihlašte se ke komentářům k tomuto článku přes RSS kanál